REPORT

 

Report z Colours Of Ostrava: Mraziví Goldfrapp a ti druzí

Meteorologové sice ještě ve středu slibovali ideální počasí, ovšem v sobotu se všechno změnilo. Ale ani vichřice, bouřky a krupobití nezabránily ani jedné hvězdě na letošních Colours of Ostrava vystoupit. Jedna taková bouře spíše jen umocnila zážitek z vystoupení projektu Goldfrapp.

 
Colours of Ostrava patří většině současných hudebních žánrů, jenže pochybuju, že by průměrného čtenáře techna.cz zajímalo, jaké mantry odezpívala v kostelní scéně Deva Premal, proč nebylo vidět na ruské Teatr Novogo Fronta či jaká bouře se strhla při písničce Lucie Bílé Requiem a mohlo se zdát, že tuhle zádušní píseň zpívá celému festivalu.



První den festivalu, ve čtvrtek 10. července, na sebe upozornili výherci soutěže Colours Talents Trio de Janeiro. Domácí úderka, pod kterou jste si mohli představit všechno, jen ne sehranou kapelu, vtrhla na publikum unavené saxofonovou ekvilibristikou Jana Garbarka jako sněhová bouře z jižní Ameriky. I když hráli většinou přebrané skladeb, energický výkon skromné zpěvačky dělal z jejich hudby originál.

Velké ambice byly už předem vloženy do německých Shantel & Bucovina Club Orkestar. Ti měli předvést mix elektroniky a balkánských rytmů z aktuální desky Disko Partizani. Jenže vedle toho, že první řady pohostili dvěma lahvemi vodky, nešlo o nic objevného. Efekty byly natolik sporadické, že jej bez problému zakryla i elektrická kytara a zpěv.



Páteční večerní program na hlavním pódiu Spektrum odstartovala izraelská zpěvačka Noa. S živou kapelou a jednoduchou elektronikou dokázala pod Slezskoostravským hradem vykouzlit hustou atmosféru probublávající tu v baladách, tu v rychlých písních zářících arabským temperamentem. Opět se zjevilo každoroční kouzlo Colours of Ostrava z něčeho právě objeveného.

Bylo třeba zkontrolovat i atmosféru na Stodolní, kde probíhaly Colours v malém nudlovitém klubu Templ. Ulice jako každý pátek pumpovala diskorytmy a hloučky mladých Ostraváků, a tak bylo celkem složité proplést se až na její konec. Dorazili jsme včas, ale francouzská taneční úderka Recycler měla problémy s ozvučením. Když pak odstartovala svým etnotechnem, reprobedny hrály napůl. V momentě, kdy se na patnáct minut ponořili do breakbeatového setu připomínající zlaté časy dua Chemical Brothers, kvalita zvuku šla stranou a začala taneční párty. Pak zpomalili, do hudby se přidala i basová kytara, a to se naplno projevila se neschopnost zvukaře. Bohužel se nedalo dál poslouchat.



Na  Spektru v těch chvílích trůnili vyžilí Happy Mondays. Publikum se sice bavilo, ale koncert si užili především ti, kdo si pamatují éru kapely. Nostalgie je důležitá. Ovšem po nich přišlo dilema. Na scéně Tent začínala svůj set multinárodnostní nu-jazzová formace Karimski Club. Díky vycizelované práci s nástroji a sofistikovanými vokálními výkony jakoby se zjevila živá podoba dua dZihan & Kamien. Přívětivé downtempo okořeněné živými nástroji a občasným zrychlením dokázalo navodit pocit afterparty na Ibize.

Jenže ve stejné době opanovala scéně Barvy kanadská Tanya Tagaq. Tuhle hrdelní divu si už ke spolupráci na desce Medulla přizvala i Björk, a tak šlo svým způsobem o festivalovou jistotu. Jenže to co Tagaq za doprovodu beatboxera a violoncellistky předváděla, bylo za hranicí lidského vnímání a především možností. Nebyla stereotypní jako tradiční alikvotní zpěváci ze Sibiře, svým originálním a futuristickým pojetím hrdelního zpěvu, kdy v jedné sekundě zpívala, aby se v druhém momentu změnila v chrčícího medvěda, dokázala směle konkurovat hudebním nástrojům i současným možnostem hudby. A závěrečná skladba, kdy ji violoncellistka doprovodila natolik silnou melodií, jen stvrdila pověst nadpozemské krásy. Páteční headliner.



Sobota si připravila jako tradičně nejsilnější program. Odstartovali jsme jej v Tentu na "recitálu" Lou Rhodes. Neprávem přehlížená hvězda. Seděla před malým hloučkem, bezbranně zpívala a nenuceně vyprávěla a bavila. Uvěřili jste všechno. V poloprázdném a dusném stanu mrazilo v zádech a navrch jsme se dočkali akustické podoby megahitu Gabriel. V původní strohé elektroverzi mu to sluší víc, ale Rhodes nemohla své semišové vystoupení korunovat lépe. Duch Lamb si po rozpadu nechala ona.

Po ní dorazila nad Ostravu první várka vichřice a blesků, ale na Sinéad O´Connor se obloha vyjasnila. Jenže nevyužila toho a svým rezervovaným a unylým vystoupením si, alespoň ode mě, vysloužila titul Zbytečná hvězda Colours 2008.



Což se nedá říct o projektu Goldfrapp. Ten si pro ostravské publikum připravil jedno z nejlepších a nejpůsobivějších vystoupení, které kdy byly na Colours k vidění. Rekvizity na pódiu, videoprojekce jako na psytrance párty a několikačlenná bílá kapela bezchybných muzikantů, jimž vévodila blonďatá Allison. K tomu si připočítejte blížící se bouří, která se čím dál častěji připomínala stroboskopickými blesky.

Koncert zahájili mrazivou ódou Utopia, několikatisícový dav přestal dýchat. A když se pak v různých tempech a citlivých náladách přenášela přes aktuální skromnou avšak na srdce mířící Happiness, neodolatelně rockově převlečenou Clowns až k syntezátorové vypalovačce Ooh La La, bylo jasné, že Colours 2008 zrovna dosáhly svého vrcholu. Goldfrapp a jejich cit pro hudební a pódiový detail jen tvrdě zvýraznil rozdíl mezi nimi a předcházející Sinéad.



Po nich už to šlo z kopce. Nad Ostravu dorazila bouře a po dlouhých úvahách nezbylo než za optimistického intra kapely Koop zmizet z festivalu. Colours probíhaly ještě v neděli, kdy přišla největší vichřice a někteří účinkující hráli bez elektřiny.

Počasí sice pořadatelé neovlivní, ale i díky poryvům zůstává po letošních Colours zvláštní pocit nevysloveného. Jakoby se po minulých energicky našláplých ročnících festival zadýchal a přešlapoval na místě. Samozřejmě i letos bylo co poslouchat a objevovat, jenže chyběla "masivnější" kapela, která by Colours of Ostrava 2008 výrazněji rozhýbala anebo pokropila taneční (elektronickou) energií. Možná jen chvilkový odpočinek před náročnějším soustem v roce 2009. Ovšem na místě je obrovský dík za "odchycení" kapely Goldfrapp v nejlepším momentu jejich kariéry. Tohle se v Česku moc často nestává.  
   
Foto: Katka Malá
 
 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016