Report z koncertu Thievery Corporation od Katky

Tak já vás tady vítám!
Je půl deváté a já scházím ze schodů někam dolů. Moc nevím kam vlastně, protože jsem v tomto prostoru poprvé. Cestou potkávám spoustu kuřáků. Aha. Tak zase nekuřácký prostor? To se docela hodí. Na koncertech prostě příjemná věc. Podle jedné z šipek mířím na balkón a shledávám, že lidí je tady víc než bych čekala. Vždyť koncert měl začít v devět, ne? Na oficiálních stránkách KC Vltavská se psalo, že prostor bude otevřený od osmi a koncert začne v devět. Tak tady jsem něco podcenila buď já, nebo organizátoři. Daniel Špaček aka Mythematica nám už ze všech sil servíruje svoji hudbu! Jdu si tedy urvat nějaké dobré místo před pódium a dohnat, co jsem zameškala. Jenže to jde nějak ztuha. Je ta hudba tak potichu nebo jsem ještě pořád trochu ohluchlá z páteční akce v Crossu? Sem tam už se objevuje nějaký beat, a tak si můžeme podupávat nohou do rytmu. Ještě pořád se ale pohybujeme na vlně ambientu a downtempa, a to asi není přesně to, co dnes chtějí návštěvníci slyšet. Okolo sebe slyším hodně štěbetání a ani jev, kterému se prý říká habituace, nějak nefunguje. Třeba že bychom vlivem opakování a nedůležitosti začali ignorovat ty ruchy okolo? Ani náhodou. Ale to už nám Mythematica pouští skvělou Vítám vás. Ale paradoxně až jako tečku za svým setem.

Aú, ztište to!
A pak nastává půlhodina toho, čemu se dá říct: nuda! Stojíme a čekáme, kdy naběhne na pódium ta slibovaná dvanáctka hudebníků. Zatím se ale chystají nástroje. A pak se zase ladí. A já už jsem značně otrávená. Z čekání a také z toho, že mi je trošku víc horko, než bych si přála. Á, už je to asi tady, na scéně je tma! Ozývají se nějaké beaty, ale tak nahlas, až mě z toho bolí uši. Na něco jsem už zvyklá, ale teď se mi dělá opravdu docela zle. Naštěstí se zvukaři probrali a po skončení první skladby A Warning Dub už bylo lépe. Rozsvícená LED obrazovka vypadala impozantně. A hele, ty čtyři „postavy“ stojící před ní se hýbou! Normálně roboti, kteří mají místo obličeje světlo. Ještě před nimi stojí za pultíkem Rob Garza a Eric Hilton = Thievery Corporation! A s nimi ještě bubeník, kytarista, trumpetisté, další bubeník, který hraje zase na jiné bubínky. A nezapomenu ani na toho sympaťáka v čepici a brýlích, hrajícího na ten zvláštní nástroj vydávající „arabské“ zvuky, typické například pro Lebanese blond. Tu si zazpívala i tematicky oblečená Sister Nancy a pak zase nastal prostor pro další z dam. Lou lou a skladba Shadows of Ourselves s francouzským textem. A pak nám zase Natalia Clavier představila věc jednoho ze starších alb, a to Until the Morning. A do čtvrtice všeho dobrého Camina, která nás svojí španělštinou odlákala někam do Brazílie. A úplně jinam zase dva rastamani, kteří doplňovali mně neznámý song.

Překvapením je konec? Ani ne!
A tak jsem si na prstech spočítala, kolik postav se už na scéně objevilo, a konečný výsledek čítal opravdu dvanáct. Tak to už se asi ze zákulisí nevynoří žádné překvapení. Teplota v sále mezitím vystoupala hodně vysoko, ale aby přece jen nikdo neodešel suchý, Camina to pojistila vylitou vodu z PET láhve do publika. A pak seskočila z pódia, prošla mezi námi a vyzývala nás ke skákání. Bylo to rozhodně fajn oživení. Ale pokračujeme dál. Už nám hraje Vampires. A pozor, před námi stojí chlapík, kterého dnes za mikrofonem ještě nebylo možné vidět. A svým hlasem doplňuje The Heart´s a Lonely Hunter, a výtečně! Tak tenhle chlapík, jestli jste to po zbytek koncertu nezjistili, obyčejně sedí za bicím.

Rastamani vedou!
A pak zase nástup rastamanů v bílých kloboucích. Lidi už jsou opravdu ve varu a u skladeb Sound the Alarm a Assault on Babylon už tančí snad všichni. Ale do rytmu se pohupují i u věcí z nového alba: (The Forgotten People) a Sweet Tides. A v uších nám zní i trip-hopovější The Richest Man In Babylon. Pak přišla ještě jedna brazilská a velké loučení. Ale my jsme si vyprosili ještě jednu – Marching the Hate Machines into the Sun. A to už byla definitivní tečka.

Koncert této americké partičky byl pro mne velkým zážitkem. Hudba byla úžasná a její tvůrci k ní ještě dělali show. Kdy jste naposledy viděli, aby samotní interpreti vyzvali dívky k tanci na pódiu? Tihle dva černoši, kteří to spáchali, mě prostě bavili nejvíc. Co mě už tak nebavilo bylo ozvučení, ale to je téma, o kterém se bude mluvit vždycky a dlouho. Náladu jsem si tím příliš zkazit nenechala a odcházela spokojená a zpocená, jako bych právě doběhla pět kilometrů sprintem. D Smack U Production, děkujeme! Byl to zážitek!