REPORT

 

Report z Roxy:remixed s Layo & Bushwacka! od Čéši

Tak prázdniny skončily před několika dny... Dětem ty školní a nám ty Roxyové. Klub Roxy využil teplých nocí červencového a srpnového měsíce k tomu, aby provedl po mnoha letech tu nejradikálnější změnu v prostorách legendárního, vyhlášeného a lidmi tolik milovaného klubu. A jak to všechno nakonec dopadlo, na o týden posunutém zahajovacím večírku se skvělou dvojkou Layo & Bushwacka!?

 
Report bych tentokráte pojal trošku jinak. Bude to spíš bodové shrnutí všech věcí které mne velmi zaujaly a které bych vám rád vysvětlil tak, jak jsem je cítil právě já, právě teď a právě na místě, kde jsem vlastně vyrůstal odkojen na elektronické hudbě...

Možná bych mohl zmínit jen jako takový závan nostalgie, jaká byla Roxy kdysi dávno. Byla úžasná, na nic si nehrála, byla temná a se spoustou zákoutí. V začátcích byla i trošku ošuntělá, ale to se časem zlepšovalo. V podlaze na tančním parketu bývaly díry a všude něco bylo. Támhle visely kabely, támhle se něco táhlo a sem tam místo zdi byla díra a sem tam něco chybělo. :) Po povodních v roce 2002, kdy dostala opravdu dost do těla, musela být kompletně seškrábána, vysušena a vymalována. To byl krok k lepšímu - nová podlaha, hezké zdi, ale stále ta stará krásná Roxy, i když docela dlouho taková "zatuchlá". :) No a pak přišel zlomový rok 2010. Velká změna a jestli k dokonalému? Podívejme se společně, co na to člověk, který tam trávil víkend co víkend...

Příchod

Nechal jsem ho ostříleně na později, takže těsně před dvanáctou jsem viděl něco, co již dobrých pár let ne. Fronta táhnoucí se takových deset metrů. Nebyla ale splašená, byla spořádaná a stála poctivě a rovně. "Lístky můžou jít přednostně," pravil dvoumetrový černošský člen uplně nové ochranky klubu. První změna, patrná ihned. Nové tváře, nové vybavení, stejnokroje a přísný výraz. Kontrola probíhá důsledně, nevadí, je to pro naše bezpečí. Nadechuji se a scházím po schodech...

Prostory

Všude kolem mě je hrozně bílo, zatím nevím, co říci. Jdu dál, jsem již v mezipatře. Zrdcadlo zmizelo, průchod je uprostřed a... Co to je?! Horní balkón je mnohonásobně větší, má nádhernou podlahu a kaskádovitě upravený profil. Vpravo je malý bárek a celý prostor, kde kdysi býval bar se zázemím, je nyní určen k tancování, dokonce i samotné balkóny jsou plné lidí. Osvětlovači a zvukaři museli opustit svá rezidentní místa a přenechali je nám, nám clubberům a sestěhovali se dolů, přímo na parket. Postupuji dál, malý otvor vedle balkónu směřující k chilloutu zůstal, inu procházím... Co to vidím? Betonová štukovaná jungle, jen hladké plochy, chlad a neosobní studené místo celého podlouhlého chilloutu s medvědem se teď stalo záchody. Všechno je to jen o zvyku, říkám si -  jen klid, ještě je tu spousta práce. Bylo to vidět na první pohled. Záchody jsou moderní, čisté s papírem, třemi umyvadly a mýdlem u každého z nich... Vracím se zpět, opět na bod, ze kterého se scházelo k šatnám. Šatna už není naproti schodům, jako bývala - je tam prostor, všechno se jakoby zvětšilo a Roxy se prosvětlila, ne osvětlením, ale prostorem. Prostě odtučňovací kůra jako sviňa... Místo záchodů je další malý bar a naproti místnosti s fotbálkem je šatna... Vše je obehnáno nebo vlastně tvořeno jakousi plastovou plentou, dá-li se to tak říci... Dojmy jsou neskutečné, chodím, zírám, pusa otevřená. Jdu níž, jsem již uplně dole. Tam, kde kdysi býval kruhový bar, je nyní dlouhá nudle. Zdá se to být všechno vymakanější, vice barů, vice lidí, vice uklízeček, ale všechno má po tak rychlém porodu ještě velké bolesti. Barman hledající v digitální pokladně džus skoro patnáct minut, to je silná kava při dnešní návštěvnosti, ale chyťme se za nos... Jak dlouho tu měli asi na přípravu? Moc dlouho asi ne. Konečně na parketu. Parketu?! Je to beton... Vyfrézovaný beton, pokud se nepletu... Všechno je tu betonové a malba zatím žádná. Čistě nemocničně bílé nebo šedé. Ale já věřím, já věřím, že se to časem srovná, vymaluje a dodělá - musí, tohle bylo hooodně narychlo, ale muselo. :) Když už si říkám, že vlastně není co objevit, chystám se na stage a jdu do oblíbené malé chodbičky. Schody, které byly tím posledním, co jste mohli potkat, vedou dál! Koukám na jakési sklepení, krásně nasvícené, cihlové domovní sklepení. Jsem zvedavý, na zemi vidím cedulky nekuřácká zóna. Sláva! Že by konečně po letech první klub, kde budu moci volně dýchat? Jdu dál, krásná podlaha a krásné prostory se sedačkami a dalším barem mě velmi těší. Je to krásné místo, klidné a pohodové, toto se mi líbí moc! Jen vice sedaček a opravdu nekouřit, protože popelníky v nekuřáckém prostoru jaksi nechápu. :)

DJ a hudba

Konečně tam, kde jsem to měl nejraději. Za DJem. Nemá již pultík složený z ocelové konstrukce lešenářského typu, ale má svou férovou stage postavenou přímo na základech pódia. Je to větší, je to přehlednější a místo plátna je velká, krásná a čistá zeď. Všechno je tu více upravené. Žádné dráty válející se jen tak, světla úhledně srovnaná a kvalitní. Jen ty dekorace mi jaksi scházely, bylo to tu bez nich takové, takové smutné. :) Co však musím pochválit, je fakt, že si Roxy zachovala temno. Ne uplné temno, ale není to žádný nasvícený palác, ale velmi příjemný taneční klub. Právě ke všem těmto dojmům mi hrál Tráva. DJ Tráva, kterého jsem prvně slyšel v lednu roku 2000. Tráva, taťka elektronické scény u nás. Tráva, mistr gramofonů a scratchů, snad jediný DJ, který to opravdu dotáhnul k dokonalosti. Potetovaný chlapík se spoustou vlastních názorů, radikálním stylem života a smyslem pro malování. Jeho tech-house, jak bych to popsal já, je dokonalou harmonií zvuků a ploch. Plná Roxy tancuje, je tu spoooousta lidí. Některé poznávám i po letech, některé tipuji na zvědavce, kteří přišli poprvé. Je nás tu ale opravdu jako smetí a všichni si užívají tu novou Roxy... Při závěru svého hraní, když už pomalu předával otěže dvojce z Londýna, zahrál Tráva něco, co mne opravdu potěšilo a zasáhlo do srdce. Nádhernou skladbu... Skladbu Oceán od Significant Other. Tohle, tohle byl okamžik, který se nezapomíná, stejně jako lítající toaletní papír tehdá na parketu, když se Roxy zavírala kuli hluku. Momenty, které si prostě zapamatuejte...

Layo & Bushwacka!

Layo & Bushwacka! se při hraní střídají sem tam. Vždy si udržují tempo a lidi tak, jak potřebují a sice nažhavené a velmi jim k tomu napomáhá "nová" klimatizace. Páni, to bylo něco. Obrovská rekonstrukce, díky které jsme se všichni mohli naučit, jak nekolabovat, se bohužel NEKONALA! :( Vedro jako kdysi, alespoň něco, co nám zůstalo po staré Roxy. :) Chlapci valí jeden track za druhým, jde jim to pěkně od ruky, nikdy nezaváhají s výběrem, ale i mistr Bushwacka! se někdy utne a občas se mu mix rozleze, jak myšky v bludišti... Komu to ale sakra vadí? Jsme na mejdanu, tancujem, jedem dál... Zvuk je ale další věcí k zamyšlení. Na testování asi nebyl moc čas a nebo spíše podmínky. V zaplněném klubu to znělo spíše jako v sudu, utlumené tóny, které byly požrány hutným beatem, dávaly jen horko těžko rozpoznat, co to vlastně hraje. Jako když by do vás někdo tlačil neskutečnou sílu přes kondom. Přišlo mi to takové ještě neodzkoušené na lidech - tak snad příště pane zvukař, OK? :)

Co dodat dál?

Bylo to parádní, hudba skvělá, prostory dech beroucí, změny obrovské, minulost vzala za své, ale život jde dál. Život mě naučil že nemá smysl se moc trápit tím, co bylo, jen vzpomínat a to v dobrém. To je cesta. Tudíž, já jsem vlastně spokojený, mně se líbí nová Roxy a doufám, že tu vydržím dalších deset let a doufám, že nám ji nikdo nevezme a nezavře. :)

Díky všem, co si to přečetli, díky všem co dorazili, díky všem, co si to užili!

Bavte se, tančete a myslete pozitivně...
 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016