Krátké ohlédnutí za Citadelou

Fakt, že třetinka béčkového piva stojí pětatřicet korun, pochopím. Fakt, že chybí pivo točené, také. Nicméně skutečnost, že zaměstnanci barů bez výzvy nevrací peníze, již nikoliv. Nevím. Nepocházím zřejmě z bohatého kraje, ale zkušenost s rapidním nedostatkem drobných mincí mě kapku zaráží: takřka na všech barech, krom prostoru VIP, docházelo k machinacím, pro myslícího tvora naprosto nepřípustným. Argument typu "nemám" mě nezajímá a od osob odpovědných jsem v očekávání vysvětlení. Pevně věřím, že jsem nebyl systematicky okrádán.

Toliko úvod. Hysterický výlev čtenář zajisté pochopí. Má své opodstatnění - týká se všech. Nosné téma však směřuje do rovin značně odlišných a tedy, jak srdce praví, rovin zatuchle bulvárních. Co to? Ptají se všichni. Zase Salačová? Už zase? Přesně. Už zase.

Do aleluja propírané téma svou půdu stále nachází. Nakonec proč ne, přiživili jsme se všichni. Nelíbí? Nevadí. Váš problém.

Pravidla jsou jasně daná a cirkus Humberto svůj účel splnil bezezbytku. Bylo plno. Jak tedy bublina, živa masmediálním steroidem, dopadla? Nijak. Jednoduše praskla.

Koncepci setu, nejlépe charakterizovatelnou slovy mé babičky - mele páté přes deváté - ponechme stranou. Rozbor i k němu vyplýtvaný inkoust je v tomto případě zcela nerentabilní. A ačkoliv se snažím brát na zřetel argumenty lidí, jichž si nesmírně vážím, je mi líto, ale nesouhlasím. Šaškarádu podobného formátu, zvláště pak za asistence svižné ruky Saxany B tolerovati nelze, ať jsou pohnutky jakékoliv. Co nám tedy zbývá? Snad jen jediné. Zatahat si pod stolem za pitche a rychle zapomenout. Tak to bude věru nejlepší.