Report z 20. narozenin Radia 1 s UNKLE od Myclicka

Češi umí přijít i včas. Občas...

Zvýšený zájem o tuhle akci se dal přeci jen očekávat... Na frekvenci 91,9 MHz se dobré dva měsíce o ničem jiném nemluvilo a mám takový pocit, že by se kromě těch nejvěrnějších fanoušků britské formace našlo i dost těch, kteří se jednoduše chtěli poklonit rádiu, jež celé ty  dvě dlouhé dekády zvládlo bez jinde zcela nezbytných playlistů a spoléhalo jen na dobrý vkus a cit svých moderátorů a zároveň toleranci posluchačů. Přesto ten obrovský hrozen s desítkami větších či menších kuliček, z nichž ta poslední se teď nacházela v otevřených dveřích KC Vltavská, rozhodně v půl deváté večer překvapil. Informaci o tom, že UNKLE ještě předskočí Kubatko a Ohm Square, totiž organizátoři poněkud odvážně vypustili pár dnů před samotnou událostí a Češi, jak známo, chodí přece až na ty hvězdy nejzářivější. Že by se snad i tentokrát obávali konce živé produkce v tradiční desátou? Ne, jen další z míst, kde se tahle inkriminovaná hodina nedodržuje. Tady totiž nemáte koho rušit... Konečně!

Pivo, ovoce nebo Jégra ze zkumavky?

Navzdory množství zájemců probíhalo odbavení poměrně rychle, o patro níže se ještě vinula o poznání kratší fronta na šatnu, ovšem o další patro níže, tedy už v samotném sále, jste nutně museli zalapat po dechu. Pravý, nebo snad ten levý? To bylo úplně jedno. U obou barů panovala naprosto stejně nepřehledná situace a každý se v tu chvíli chtěl dostat k pípě a odnést si napěněný zlatavý mok. A nebo radši hned dva. Pravda, byly tu ještě další tři bary, ale ten další v chilloutu návštěvníci v průběhu večera teprve objeví, ten druhý byl pouze pro vyvolené s šedou páskou na ruce, ten třetí na balkóně pro všechny ty, kteří jsou schopni svou touhu po pivu jednou vyměnit za voňavé bublinky s energií v malých modrostříbrných plechovkách. Mezitím jste se při tomhle čekání mohli osvěžit čerstvým ovocem od stejně čerstvých hostesek, které se mezi tím množstvím lidí obratně proplétaly s velkými tácy, či zkumavkami od hostesek ve slušivé černé s oranžovými stuhami ve vlasech, které tu vkusně propagovaly můj oblíbený bylinný likér, ale především muzikou od čerstvého držitele Anděla – pana Kubátka.

Příště s hlasem? Prosím...

Nutno podotknout, že zvukové zázemí měl tenhle talentovaný mladík ke své načechrané tvorbě znamenité! A jak se vlastně liší takový DJ Kubatko od Kubatko live? V první řadě hraje jen a pouze svůj vlastní materiál, v řadě druhé nahradil CD přehrávače notebook, v němž jeho snivá hudba odpočívá a čeká jen na to, až bude pomocí šikovného hudebního programu propojena z jednotlivých skladeb do uceleného dílka. Nic víc, nic míň, když nepočítáme nějaké to efektování, což je samozřejmě škoda – alespoň ta Zeurítia si tu mohla přijít pro zpestření zazpívat onu úžasnou skladbu Born Of Water naživo. :( A tak byl scénář stále stejný – ten vytáhlý hubený klučina se teď divoce klátil do stran při spojování své téměř až pohádkové tvorby, první tři řady pod ním už byly ve svých pohybech daleko umírněnější a ti další si jen přišli zabrat své pozice, aby měli UNKLE takříkajíc z první ruky. Ano, bojovalo se zde o každý centimetr volného místa a ani na balkónech nebyla situace jiná. Kdo se jednou dotkl zábradlí, ten už se ho nepustil a bedlivě si své místo střežil, aby o něj náhodou nepřišel.

Aktuální odpor? 4 Ohmy!

Značnou část sálu si přitom se svou nejmodernější technikou zabrali také zvukaři, osvětlovači a VJ Quark, který teď Kubu za zády podepsal hranatým fontem, k tomu přihodil čistou a nenásilnou projekci a zasloužil se také o to, aby se zde v pravý okamžik objevil videoklip ke skladbě The Robot Sits Over There s tím až příliš živým robotem a zároveň i line-up pro ten dnešní slavnostní večer i loga sponzorů a partnerů. Jakub dohrál, vysloužil si poměrně silný potlesk a se skromností jemu vlastní se uchýlil do ústraní, aby své následovníky náhodou nezdržoval... To Ohm Square, další hudební subjekt, který je s Radiem 1 zcela neodmyslitelně spojen, dostali privilegium těm vzácným hostům předskočit! Přestože živák UNKLE byl jednoznačně tím největším narozeninovým dárkem, nepřehlédnutelná byla však i jejich účast – alespoň v této původní sestavě. Takže po dlouhé době opět ve čtyřech s tradičně brebentivou Charlie One v čele a s tak milými vzpomínkami na ještě dneska stále působivé a dobře fungující skladby. V Sole Lane si frontmanka opět pěkně zarapovala, nechyběla samozřejmě ani ta nejněžnější z nejněžnějších - Wounds On A Cherry Tree, které tu největší reklamu udělal film Samotáři.

Atmosféra? Na bodu mrazu i v pátý jarní den...

Pěkné, snažili se, po takové době bezchybná interpretace a na tomhle aparátu se krásný Šarlotin hlas tak snadno vrýval pod kůži. Jenže... Snad za to mohla ona vysoká zalidněnost na metr čtvereční či příliš velká intenzita světla, ale kouzelná jiskřička stále ne a ne přeskočit. :( Nezáviděl jsem jim to a bylo znát, že i jindy tolik živelná Charlie sundala nohu z plynu. Ono taky, když oslavenci tak procítěně zazpíváte “Happy Birthday“ a zůstane to skoro bez odezvy, není se čemu divit, že? V chilloutu o patro výše mezitím staré známé tváře vyměnily studiový mikrofon za dva gramofony a CD přehrávače a těm, co se právě tak spokojeně rozvalovali ve velkých sedacích pytlích, zde roztočili zejména drum´n´bass. Babe LN, Stanzim, Nitrous, po dlouhé době Jirka Šteffl alias Mowgli a další a další z těch, kteří nám každý den prostřednictvím rádiových vln přináší to, co máme tolik rádi. UNKLE však rozhodně nepatří k nejdochvilnějším. 22:20 ukázaly hodinky už před časem a stále nic. Napínali... Konečně - nakonec se těch deset minut dá i odpustit! :) Pódium zmodralo a šestice mužů si zabrala své určené pozice. Answer. Právě tou svou pražskou show odstartovali a okamžitě naznačili, o čem tohle vystoupení bude.

Bez Iana i bez Richarda a přesto s nimi...

Zapomeňte na Lavellovy experimenty se zvukem, teď se vpřed draly řízné kytary a s nimi bohužel i extrémní dávka basů, která rozvibrovala vše po ruce stojící, ležící i spící. Kdo si také (ne)užil nedávný živák Lamb, ten mohl jejich úroveň porovnávat. Ach, jak jsem zalitoval, že místo už tolik profláklých Kosheen a Chemical Brothers nemohou na festivalech, kde jejich jinak skvělému zvuku nebude stát vůbec nic v cestě, excelovat na pódiu právě oni... Všechny tři stojany mikrofonů postupně získaly nájemníka, z pochopitelných důvodů jsme se však Richarda Ashcrofta ani Iana Browna nedočkali. Ten si slavnou Reign zazpíval ve svých epesních brýlích pouze na plátně, obdobně jako kdysi Robert Owens při živáku Coldcut, a bylo až neuvěřitelné, jak přesně svou pusu do záznamu otvíral. Co na tom, že tu s námi nebyl? Teď to konečně v celém sále pookřálo a i na výkřiky a zvednuté ruce došlo. Publikum spolupracovalo také o něco později, když James Lavelle nad hlavou cvakl zapalovačem. Následovali ho, škoda jen, že se v tom přesvíceném sále kýžený efekt dostavit prostě nemohl a zůstalo tak jen u poněkud prázdného gesta.

Jako v tom nebi.

Přesto jsem však u mé oblíbené Eye An Eye, v tom okamžiku, když se vše zastaví a zabalí se do táhlých smyčců a jen ten krásný i zoufalý hlas zároveň se tam v pozadí nevzdává a stále bojuje, na sobě husí kůži tam někde vzadu zaregistroval. A ani to oko nezůstalo suché. :) A James? Ten teď za svými mašinkami skákal až metr vysoko! Paráda, tolik let jsem po tomhle okamžiku prahnul. Ačkoliv v jejich vystoupení zazněl už úctyhodný tucet dlouhatánských skladeb, které následovala velmi vzdušná a nápaditá projekce i včetně vkusných nahotinek, těch sedmdesát minut uteklo v tomhle přecpaném sále neskutečně rychle. Vrátili se zaliti silným potleskem a na plátně se teď objevilo graffiti a kluci se skateboardy. Tak super, i na tu Heaven dojde! Ale kdo ví, zda na celou... Asi po minutě totiž přestal Gavin Clark zpívat a také to video od Spike Jonze se náhle zastavilo. Chvíle napětí, dlouhý nádech a naštěstí už za chvilku jsme pokračovali dále. Uf, pěkný vtípek. :) Pak už jen silně atmosférická Lonely Soul, kterou patřičně zviditelnil filmový snímek Pláž a s In A State, s tuckou, která i toho posledního už nenechala v klidu, opravdové finále...

Bez těchto tří by to určitě nešlo!

Zatímco se všichni po tomhle náročném představení vyráželi občerstvit, na pódium teď vykročil Pavel Eichler s obrovským narozeninovým dortem a k ruce si přizval ty, bez nichž by své dvacetiny rádio oslavit určitě nemohlo – spoluzakladatelku Lenku Wienerovou, na vlastní žádost právě odstupujícího ředitele Sašu Michailidise i ředitele nového – Davida Štěrbáčka. Takto společně popřáli “své“ stanici vše NEJ a tác s dortem vyslali přímo mezi lidi, kteří si z něho urvali, co mohli... A zatímco se za rudou oponou připravovalo zázemí pro The Tchendos, Ottoman, který nám bohužel z klubů nějak zmizel, teď protáčel na lešenářské konstrukci své oblíbené breakbeatové desky. Kdo vzal hned po UNKLE nohy na ramena (a že takových nebylo málo) udělal velkou chybu. Vystoupení The Tchendos jsou už sama o sobě plná humoru, ale i chytrých a trefných textů, ovšem v tento památný den do nich frontman téhle originální party propašoval ještě všechny ty kultovní jingly Radia 1. Tomu se říká příprava – uměl ty hlášky nazpaměť, skvěle je uzpůsobil dusající muzice, hlavní hrdinkou se dle očekávání stala koza, připomněl, na jakou stanici, že přeladil a v rukávu své slušivé džísky jich měl opravdu spoustu, takže ani chvilku nenudil.

Není jiná alternativa!

Přesně – tenhle vtip tu po celý večer chyběl, tohle byla ta pravá třešnička na už snědeném dortu. Nepostradatelná byla samozřejmě i hymna všech alkoholiků (či snad abstinentů?) Dnes naposled a o dům dál jsem se přesouval až ve tři čtvrtě na dvě, právě, když si Joska Sedloň a Dan Cooley rozkládali své nádobíčko... Po tomhle skvělém večeru, s pro mě doteď nedostižným hostem, zbývá jen jediné. Popřát všechno nejlepší mé oblíbené stanici do minimálně další dvacítky a pouze doufejme, že když už se naladily i ty naše kozy, snad se také nějaká ovce z toho stáda brzy zaběhne... Pamatujme totiž, že není jiná alternativa!

foto: cray, cray@techno.cz Tomáš Martinek r2-d2@tomasmartinek.cz