Report z Let It Roll 2012 od Abayo

DEN PRVNÍ

Letní prázdniny už byly dávno v plném proudu, zažili jsme pár prosluněných dnů a spoustu večerních deštíků nebo bouřek. Obavy z festivalového počasí stále sílily (pokud ne u vás, tak u mě ano), ale na ty nejhorší scénáře bohudík nedošlo. Nadešel tedy ten velký pátek, kdy se příznivci elektronické hudby začali sjíždět u pískovny Oplatil. Kempy se v odpoledních hodinách rychle plnily, rozjařených a veselých tváří s přibývajícími hodinami bylo v kempech stále více, a když konečně odbila šestá večerní, znamenalo to otevření bran areálu a všech pódií. Hurá! Jako spoustu dalších nedočkavců mě čekalo trpělivé čekání ve frontě, které občas nebralo konce... No jistě, kdo byl důvtipný a přibalil si na cestu z kempu do ruksaku kouzelný lektvar, ten to vyhrál. Nejlépe samozřejmě udělal tehdy, když se o něj podělil i se svými kamarády, aby na to čekání nebyl sám. Nepatřila jsem k těmto vítězům, ale jako vítěz jsem se cítila i tehdy, když jsem s páskou na ruce mířila areálem. Jako první jsem cestou potkala nepřehlédnutelnou Cross stage, jejímuž baru nechyběl klasický crossový nádech. Nicméně déle jsem nezdržovala a mířila bulvárem, který byl lemován stánky s oblečením i doplňky dál. Po pravici jsem míjela cirkusový stan, který měl skýtat přístřeší pro příznivce dubstepu, ale na ten teď ještě nebyl pravý čas. Směle jsem tedy pokračovala dál a zastavila jsem se až v dalším šapitó, které neslo název Take Control. Tahle stage patří na všech Let It Roll festivalech mezi mé favorizované, takže mi už dopředu bylo jasné, který ze stanů se mi bude starat o největší zábavu a zároveň skýtat přístřešek nad hlavou během festivalového víkendu.

Zlehka se kývat s kelímkem v ruce? To v Take Control stanu nejde!

Take Control stage patřila na začátku večera vítězovi contestu, kterým byl člen pražské party DNB Fever a ústecký rodák, Vex. Člověk by řekl, že by se takhle na začátku dlouhé noci hodily nějaké alespoň trochu mírné věci, které mu dovolí jen tak postávat s plastovým kelímkem v ruce, ale ne, tohle by prý tedy nešlo. Z repráků se k nám linul nefalšovaný deepový zvuk, který zjevně lahodil uším zdejších návštěvníků. Stan se postupně zaplňoval a taneční nálada se mezi jeho návštěvníky šířila rychlostí zvuku, takže než se člověk nadál, už se kýval do rytmu Iciclovy "Nausey" nebo basovky "Behind Time" (Alix Perez). Tahle hodinka, kterou nám Vex nadělil, byla myslím hodně povedená. Lepší start večírku bychom si mohli sotva přát, ale samozřejmě jsem nezapomněla cestovat dále areálem a zkontrolovat i další pódia...

Tak ani na Main stage se nedá jen tak postávat...

Tak třeba na té hlavní byli od osmé večerní připraveni shadowboxí blonďáci, Rudeboy a M4Y4. Na jejich vystoupení tady čekala rozhodně více než stovka účastníků, jejichž počet se během následujících hodin rychle rozrůstal. Dvojka blondýnů tak směle proplouvala mezi tanečními i deepovými náladami a tak byla pestrost jejich setu zaručena. Sáhli i po skvělé "Set It Off", která stále ještě vévodí parketům, ale zabrousili i do historie, když nám dopřáli starou dobrou "September" feat. Roger Ludvigsen (Future Prophecies) nebo oprášili nějaký ten archivní kousek od Ed Rushe. Konal se ale i návrat do přítomnosti, když nám dopřáli podařenou skladbu "Greazy" (Need For Mirrors feat. Stapleton) v její VIP podobě nebo rozjařenou "I´ll Behaviour" (Danny Byrd feat. I-Kay). Obrovská Main stage byla umístěna až na samotný konec areálu, což mělo samozřejmě své opodstatnění. Byla prostě největší a navíc její "výzdobu" bylo dobré shlédnout z větší vzdálenosti... Obrovské pódium z každé strany lemovala hromada šrotu a vraků aut, zpoza kterých čas od času vyšlehl i nějaký plamen. Ale to nebylo všechno. Tuhle scenérii doplňovalo velké množství světel a obrovská obrazovka, která celý víkend hýřila barvami.

"Na Dubstep Aliance stage se vždycky kývej v rytmu deepu!"

Dubstep Aliance stage byla v pátečních hodinách zahalena do příjemného, pomalého tempa, kterému šéfoval Franill z pražského Dubsteblogu. Už po příchodu do stanu na mě dýchl ten hluboký závan basů, který mě na tomhle místě na pár desítek minut uvěznil. Takže jsem zde mezi pohupujícími se siluetami tanečníků strávila poměrně dlouhou dobu, během níž k mým uším dolehla hudba DJe Madda, nechala jsem se ulovit i kolaborací anglána SP:MCho a LX One, která nese název "Hunted" a velký ohlas zdejšího publika si odnesla zejména loňská "Ruffhouse" feat. Rod Azlan (J:Kenzo), která si u Franilla vysloužila dokonce rewind. Nic ale nemůže trvat věčně a čím více se blížila půlnoc, tím víc jsem se měla k cestování mezi pódii. A tak jsem zavítala i na Cross stage, které v páteční večer vévodilo kvalitní techno, jež si zde našlo několik desítek příznivců. Já jsem se ale zase vrátila do mého oblíbeného Take Control stanu, kde se měl od jedenácté večerní představit ve své české premiéře zbožňovaný producent Dub Phizix...

Dub Phizixova rozsekaná hodinka.

Přesně tak. Na minutu přesně tam byl nachystaný a stejně tak i příznivci jeho temného a basového zvuku. Stage zůstala zahalená do černé barvy, ale pódium brzy rozsvítily první basy a tóny, ale i barevná světla, která pomalu cestovala od jednoho návštěvníka ke druhému. Už od začátku Dub Phizixova setu bylo jasné, že nás nečekají žádné rozjančené melodické věci, ale pořádné deepové kousky. Dub Phizix nám zkrátil čekání na svou největší hitovku a podělil se o ni s námi hned na začátku. "Marka" (Dub Phizix & Skeptical) se dočkala dokonce rewindu, ale to ještě nebyl pohádky konec... Už když končila "Marka", dopřál nám i pár tribal zvuků a potom už nastolil o něco svižnější tempo. Z publika se ozýval nejeden výkřik nadšení a ve svém okolí jsem nespatřila žádného návštěvníka, jenž by nehybně sledoval pódium, kterému Dub Phizix vévodil. Sem tam zahalený do červené barvy, sem tam zase do bílé, dopřával nám nekompromisní rozsekané tóny, které sklidily obrovský úspěch. Na pódiu Take Control Dub Phizix ukázal, že je to nejen talentovaný producent, ale i DJ. Ostatně to je i jeho následovník, majitel labelu Critical Music, Kasra.

Kasra loves Twitter!

Toho už největší příznivci deepového zvuku určitě znají z nejednoho vystoupení u nás. Vždycky zazáří a překvapí, nejen špičkovým výkonem, ale třeba i nějakou krátkou zprávou na Twitteru. Třeba takovou, že se mu líbí "narovnaná" hudba od Karenn (Blawan a Pariah). A tak jsem se mezi tóny a rytmy skladeb "So Real" (Kasra & Enei), "Far Too Close" (Mefjus) nebo "Strange Science" (Phace) přistihla, jak čekám, až vytáhne jednu z těch jejich plechových věcí, které letos vydali... Ale ne, nedočkala jsem se. Rozhodně byl ale Kasrův set jeden z těch nejlepších z celého Let It Rollu a klidně bych mu za jeho výkon udělila medaili. Stejně jako Davovi ze SpectraSoul, jenž zde představoval hlavně nové (a moc povedené) album, které vyšlo pár dní po festivalu pod názvem No More Delay. Škoda jen, že tahle deska nevyšla o pár dní dřív, protože bych nejspíš celý set vnímala trochu jinak ale i tak jsem mohla ocenit alespoň ty nejznámější skladby, které vždycky rozhýbou parket. Pro příklad to byla "Alibi" (SpectraSoul) v Breakově remixu, "Say Nothing" (Jubei feat. Flowdan), nebo Eneiova "Danger Dance". Právě Enei pultu kraloval po SpectraSoul...

Eneiova druhá šance.

Ruského mládence, který vystupuje pod pseudonymem Enei, asi není třeba příliš představovat. Má za sebou spoustu skvostů, které pravidelně kralují drum & bassovým parketům. Tak třeba taková "One Chance", "Stonehead" nebo "Movin´Fast" vás na parketu už určitě potkala, ale vy jste se s ní třeba ještě neznali. Enei dostal do vínku obrovský talent pro tvorbu hudby, ale s tím DJským ho už někdo nejspíš ošidil... Dala jsem mu během večera několikrát šanci, aby si u mě napravil pokaženou reputaci z pražského Yes! klubu, kde mě jeho výkon hodně zklamal, ale nepovedlo se mu to. Alespoň selekci volil o něco lepší, ale na ručičkách vah rozhodně váží víc jeho tvorba hudby, než DJing. Po zbytek večera už jsem se neorganizovaně pohybovala po areálu, dobila jsem si trochu sil v Google+ karavanu i u místních stánků, které kromě obvyklých nudlí a dalších "smažeností" nově nabídly návštěvníkům třeba jídlo Klubu cestovatelů, kterému vévodily skvělé falafel burgry nebo polévka. Nicméně nic z výše zmiňovaného mi nedodalo sil tolik, abych vydržela ještě na vystoupení skvělé producentské dvojky, Calyxe a Teebeeho, takže můžu jen doufat, že se u nás brzy ukáží zase...

DEN DRUHÝ

Každý má ta festivalová rána jiná, znáte to. Jeden se v jedenáct ještě baví, druhý právě rozlepuje oči, snídá a už se baví. O sobotním dopoledni se na obloze vystavovalo slunce a jeho paprsky nekompromisně praly do  stanů nebo na hlavy těch již bdělých jedinců. Proč se také snažit dohnat probdělé a protancované noční hodiny, když se místo toho můžete osvěžit studenou sprchou, nebo si u stánku koupit nějakou vydatnou snídani? Kdo měl náladu, mohl se přes den vykoupat i v blízké pískovně, protože počasí nám přes den přálo. Svoji štědrost si ale vykompenzovalo v pozdně odpoledních a večerních hodinách tím, že nám dopřálo pořádnou dávku deště. Déšť areál pískovny Oplatil doprovázel až do východu slunce, ale nemohli jsme si přece nechat zkazit náladu, když na line-upu pro sobotní večer zářila tak velká jména z labelu Neosignal: Rockwell, Phace a Misanthrop. Ještě před nimi se ale představili i čeští DJs. Tak třeba ve mnou stále vyzdvihovaném Take Control stanu se za pultem mihotala polská dvojice, která si říká One Way. Zprvu jsem měla dojem, že je to jen jeden člověk, ale slečna se také přidávala do míchání a tamním příznivcům dopřála nesmrtelnou "Kerbcrawler" (Ed Rush). Nicméně vyrazila jsem ještě na obhlídku dalších pódií. Tak třeba na tom hlavním v záři LED světel diktoval hudbu Bifidus Aktif v doprovodu flétnisty Flautistara. Někdo by možná čekal, že od něj uslyší jen taneční vypalovačky, ale i na tom největším z pódií se rozezněl Icicle (I Fell U), nebo "Marka" (Dub Phizix & Skeptical).

Drum & Bass? Juke? Techno? Bylo všechno!

Neúnavné kapky deště mě sledovaly v areálu na každém kroku a tak jsem místo dlouhých procházek areálem cestovala od stanu ke stanu. Cestou jsem potkala i dubstepovou stage, v níž byl ale zvuk tak nahlas, že bylo příjemnější postávat pěkně před stanem. V dešti to ale moc příjemné nebylo, takže jsem zase zavítala do dalšího šapitó. V něm už kotouče roztáčel Rido, který se s námi podělil zejména o nekompromisní ostré zvuky a výrazné basy. Jeho vystoupení postupně nabíralo na obrátkách a už už k našim uším doléhaly zvuky letošní "Twisted" (Rido), ale zrovna v tom nejlepším všechen zvuk ve stanu utichl. Rido omluvně krčel rameny a u publika určitě získal pochopení... Jenže to už se blížila půl dvanáctá a v pozadí už stál připravený Rockwell, aby si u nás odbyl už své čtvrté vystoupení. Z reproduktorů se sice chvíli nerozeznívaly žádné tóny, ale alespoň o nějaké zvuky se postarali návštěvníci stanu. Svým jekotem a pískotem dávali Rockwellovi najevo, že už by přece mohl začít... Krátce nato se stanem rozezněly první zvuky a basy. Pomalý beat se spolu s vokálem nesl vzduchem, ale v pozadí o sobě dávaly vědět ještě další zvuky. Tohle nebyl jen tak obyčejný hip-hop, i když za ním stála jeho ikona Kanye West ("Mercy" feat. Big Sean, Pusha T & 2 Chainz), Rockwell nám ho naservíroval v remixu DJe Rashada a Spinna. Juke už skoro ťukal na dveře. Rockwell tento styl dokořán otevřel až s další věcí, která zněla skoro totožně jako "Niggas In Paris" (Jay Z & Kanye West). Ale nenechte se oklamat, tuhle skladbu vydal na svém posledním albu již zmiňovaný Rashad (se Spinnem) pod názvem "Welcome To The Chi". Na to, že má Rockwell nově v oblibě i podivně skřípavé zvuky, už jsem si zvykla, ale že do své selekce zařadí juke, bych nečekala. Už takhle na začátku mu připisuji malé plus, ale na zlatou medaili z Let It Rollu to ještě není...

Bez basů ani ránu!

Pak už jsme zase pluli na vlnách pomalejších tónů skladby "Come Alive" (Netsky, Rockwell remix), v zástupu už byla připravená "Exodus" (Noisia & Mayhem feat. KRS One) a "Say Nothing" (Jubei feat. Flowdan), které vystřídala pěkně našláplá věc, tuším, že "Stresstest" (Phace), jíž Rockwell opět vystřídal pomalejšími tóny, a tak jsme se zase mohli zlehka kývat. Tentokrát do rytmu velmi podařené "Get Busy" (Fracture feat. Dawn Day Night). Začátek, u kterého se nikdo nemohl nudit... A co teprve později, když se z repráků ozývalo "work it, work it, work it" a dal se čekat nějaký pořádný vybasovaný humbuk. Tak teď už se to muselo rozseknout a Rockwell začal z rukávu sypat ty pravé drum & bassové klenoty: "Tripwire" (Rockwell), "NO!" (Phace & Rockwell), "Facade" (Noisia) nebo "Subterrestrial VIP" (The Prototypes). Tak to by se mi líbilo, stejně jako pasáž, která následovala asi po hodině setu. Tempo jako by se nenápadně měnilo a tak jsem napjatě čekala, jestli opravdu přijde ten narovnaný beat, o který se s námi v pátek Kasra nepodělil... Tak třeba za "Getting Me Down" (Blawan) ode mě Rockwell dostal další palec nahoru, stejně jako za za zlámanou "Ballbag" (Rockwell & Alix Perez).

Řezníci nakonec!

Jako tečku za svým setem Rockwell zvolil tak, jak má ve zvyku, nějakou svou novotinu. V době festivalu ještě neznámou tak trochu uskřípanou věc. Dnes už je ale je všeobecně známo, že se jednalo o skladbu "Childhood Memories" (Rockwell feat. Kito & Sam Frank). O jedné ranní mi můj organismus začal naznačovat, že bych měla aspoň na chvíli opustit stan a dobít si baterky, ale bylo dost těžké odejít, když se za pultem objevila dvojice Phace a Misanthrop. Ti nám předvedli také moc pěkný set a určitě bych je postavila na stupně vítězů letošního LIRu, ale moje smysly už byly natolik zaměstnány těmi kvalitními sluchovými vjemy, které se linuly celým šapitó, že už jsem přestávala rozeznávat jednotlivé tracky. Třetí hodina ranní patřila už Counterstrikovi, který nahrazoval nemocného Mefjuse, ale to už jsem pro změnu poctivě obnovovala síly u stánků a Google+ karavanu, který se stal v sobotní deštivé noci příjemným útočištěm návštěvníků festivalu. Zbytek večera, nebo chcete-li rána, už jsem strávila přecházením od jednoho pódia k druhému. Na nejdelší dobu jsem opět zakotvila v TC stanu, kde řádil řezník Forbidden Society. Ačkoli se rozbřesk nekompromisně blížil, jeho příznivci mu neodcházeli a tak tam v ostrých a svižných tónech skotačilo několik stovek lidí. Ačkoli se mi jeho hudba také zamlouvala, tak ještě než se s námi rozloučil poslední věcí, už jsem opustila areál a pomalu se s letošním ročníkem Let It Roll open airu rozloučila.

Hitovky roku 2012?

Hitovkou letošního léta se pro příznivce zlámaných beatů určitě stal nový počin Calyxe a Teebeeho, "Elevate This Sound". Na hlavním pódiu se stala zase tou nejpopulárnější "Get Free" feat. Amber Hoffman (Major Lazer), kterou v remixu od Andyho C hrál nejeden DJ. Na pomyslné (chcete-li olympijské) stupně vítězů bych postavila Rockwella, Phace s Misanthropem a Kasru. Nicméně o hudební stránce festivalového víkendu (a zejména Take Control stanu) toho, myslím, bylo řečeno již dost. Organizačně byl loňský díl zvládnutý mnohem lépe. Za to, že se celý areál přesunul z příjemného prostoru na "ostrově" pořadatelé nemohou, ale možná by se dalo dohlédnout na to, aby opravdu ve všech kempech byla voda a TOIky a aby se u kempů opravdu kontrolovaly pásky, které nás opravňovaly ke vstupům do nich až do konce festivalu. Tak snad pořadatelé tyto nedostatky do příštího ročníku napraví a přichystají pro nás další lákavý díl festivalu Let It Roll...

abayo

foto: saiha