REPORT

 

Slam

Živí a zdraví nedorazili, ale živí a nachlazení nakonec přeci jen ano. Živý Stuart McMillan a živý Orde Meikle se po menší pauze opět podívali do Prahy a tentokrát byl slíben dokonce jejich živý set. Ten se ovšem nekonal a tak to skončilo jen u třech mrtvých gramofonů a jednoho mixážního pultu. Zdá se, že doba, kdy si každý DJ, který do klubu dorazí živ a zdráv, umístí na flyery slůvko live, už ťuká na dveře… Přesto díky za jeden vánoční dárek s čtrnáctidenním předstihem!

 

Mám prostě rád řád a pořádek a proto si také už odmalička rozbaluju vánoční dárky 24. prosince. Jenže občas je Ježíšek až příliš horlivý a rozdává s předstihem a hned plnými hrstmi… Na sklonku roku se pod tím pomyslným stromečkem objevilo dárků víc než dost, bohužel ne z úplně každého jsem měl upřímnou radost a občas došlo i k opravdu hořkému zklamání. Přesně čtrnáct dnů před Štědrým dnem se Praha po menší pauze dočkala opět návratu dvou hlavních hrdinů skotského vydavatelství Soma - Slam!

Název páteční akce, která se konala v pražském klubu Radost FX, byl stejný jako poslední album této dvojky, tedy Year Zero. Právě to mi dělalo milou společnost při sychravém podzimu jak v pracovním procesu, tak i při sladkém a zaslouženém lenošení. Už týden před jsem váhal, jak nejlépe se na tuhle akci připravit, aby byl prožitek nakonec přímo stoprocentní. Až náhoda tomu chtěla - čtenáři našeho serveru jsou aktivní, surfují kde se dá a tak jsem zásluhou jednoho z nich (díky Pistolero!) mohl ochutnat set, který Stuart McMillan a Orde Meikle odehráli před dvěma týdny v belgickém klubu Silo. Připadal jsem si sice v tu chvíli, jako když mi někdo vypráví dopředu děj filmu, na který se chystám teprve vyrazit, ale zvědavost nakonec přeci jen zvítězila. :) Hrubě poslepovány, bez nějakých vážnějších mixů, zde byly právě skladby z Year Zero, nechyběla stařičká klasika Positive Education, kterou si o pár let později výborně přemíchal Carl Cox a tak jsem získal dojem, že půjde opět o podobný model, jako tomu bylo v případě Swayzak před pár týdny na stejném místě. Zkrátka pouze jakési pseudo live vystoupení v rámci proma k desce na výborném aparátu. Stejně jako v případě Swayzak jsem do Bělehradské ulice dorazil úderem třiadvacáté hodiny. Stejně jako v případě Swayzak jsem v odlesku visících zrcátek (které byly součástí dekorací) potkával jen sám sebe, místo dalších hudebních mlsounů. Jen jedna změna tu byla - v tuhle hodinu netančil jen jeden nadšenec, ale hned celých pět. :) Opravdu nic nového pod sluncem - pražský clubber zřejmě opravdu vyráží v jednu z domova, aby nakonec pokračoval na nějaké after párty, jako by se nechumelilo…

lindaHned po odložení přebytečného ošacení se mě ujaly nudící se slečny od drinků Frisco s těmi už tolik profláklými barevnými parukami a tak bylo hned jasno, kdo bude tentokrát účinkovat v hlavní roli přesvědčování a manipulace. Bohužel jsem kouzlu jakéhokoliv piva zatím nepodlehl a to měly dámy ještě pošetilý nápad opatřit mě (s argumentem, že ho tady mají všichni) firemním tetováním. A měly celkem pravdu - také právě párty rozehřívající Ladida se mohla tímhle obrázkem pyšnit na své pravé paži. Když jsme u jedné z našich ještě stále nekorunovaných techno královen, mám pocit, že už opravdu dlouho nehrála pro pouhých pět návštěvníků v sále. Osobně bych line-up prohodil a umístil ji až za Slam, kde by jí to slušelo podstatně více a byla by tím jistým držákem pro znavené tanečníky, ale nerad bych fušoval pořádající agentuře IMÉDIA do řemesla. Na jejím výkonu bylo znát, že jí ten tolik důležitý feedback publika hodně chybí, v mixech se objevilo poměrně dost nepřesností, ale ruku na srdce - který DJ by si své nadupané techno placky, jenž mají energii rozdávat, užíval soukromě sám pro sebe? Linda používala všechny tři připravené gramofony, efekty na Pioneeru šestistovce ji nechávaly chladnou a příjemným překvapením a zároveň milou vzpomínkou na staré časy, byla vsuvka ještě pořád nesmrtelné Groove Is In The Heart od party Deee-Lite.

Už při pohledu na stanoviště DJe vše nasvědčovalo bohužel "té horší variantě", tedy klasickému DJskému setu a nikoli live show. Po mašinkách totiž ani památky… Podle dopředu zveřejněného line-upu měli ti dva odstartovat své snažení úderem půlnoci a hrát celé tři hodiny. Kostelní zvon někde v dálce (zřejmě) odbyl, ovšem teď se zřejmě čekalo na později dorazivší, či se uměle zvyšovalo napětí nebo měli Skotové úplně, ale úplně jiné starosti. Nakonec si oba dva vzali akademické čtvrthodinky, takže Ladida si nakonec z mixážního pultu sluchátka odpojila přesně o půl jedné. Každý mohl přitom zaregistrovat proměnu jejího obličeje - zatímco při hraní působila velmi chladně, s chlapci se přivítala opravdu přátelsky a i na nich bylo vidět, že ji rádi vidí!

slamI Herr Taubman, L.Sordo či Mort Orecchio (přepis "pana Hluchého" do třech jazyků, pozn. autora) volně roztroušeni po klubu by snad dokázali poznat, že došlo ke střídání stráží. Velitelského stanoviště se jako první ujal Stuart McMillan a druhý ze Slam Orde Meikle se zatím uvelebil na připravené židli. Zvuk najednou získal úplně jiný rozměr a měli jsme možnost poznat, jaké rezervy sound systém klubu ještě skrývá. Náplní úvodní Stuartovy půlhodinky bylo neobyčejně hravé electro v deep poloze ála Airto, kdy jste žádný zvuk nemohli dopředu předpokládat, hudební postupy v těch skladbách byly zcela netradiční, zvukově jsme se pohybovali hodně ve středech, ale nechyběla ani ta tolik důležitá dynamika, která snadno roztancovala i ty největší lenochy. Vše bylo instrumentální, nezazněla jediná podbízivá hitovka a přesně za půl hodiny si chlapci prohodili své pozice. Na židli se usadil Stuart a žezlo převzal ten vyšší z nich - Orde Meikle. Ordeova hra byla podstatně minimalističtější a také mnohem více údernější, s mixy neměl problém ani jeden z nich a opět jsme se dočkali zcela anonymních, ovšem naprosto vynikajících desek. Půlhodinové střídání pánové přesně dodržovali a s každou minutou získával set na rychlosti.

Když se ve dvě hodiny u kluků objevila známá postavička klubu "paklíč" František, který kromě nezbytného svazku klíčů přinesl i mikrofon, zbystřil jsem. Že bychom se dočkali nějaké vokalistky? Nikoli! Stačil pohled maličko stranou na barevnou paruku a hned bylo jasno, kdo bude "hrát" teď. Bohužel pány ze Slam zřejmě nikdo neinformoval co a jak, hrající Stuart nechápal, co že se to děje, ze zdviženého palce mohl usoudit, že buď se to lidem líbí a nebo má dát už jen jednu desku, do toho probíhala domluva, zda to ztišit úplně, nebo jenom trochu a nechápavé pohledy vládly… A pak se to stalo - slečna s ukňouraným hlasem si vzala mikrofon a do Stuartovy desky jsme se dočkali neuvěřitelně trapné hudební vložky. Doba tombol zřejmě neskončila a tak drinky Frisco nadělovaly trička a další firemní materiál na základě vylosovaných čísel, k nimž se nikdo nehlásil. Frisco girl najednou napadlo, že v klubu budou i cizinci a tak začala vyvolávat další a další a další a další čísla také anglicky. Oba účinkující jen tak postávali a v tu chvíli mi jich bylo hrozně líto. Naštěstí po pěti minutách bylo vše rozdáno, další zdvižený palec, podání si ruky s Františkem a jede se dál…

slamMuzika je teď už opravdu hutná s řádně vysokým BPM, exceluje hlavně Stuart, který šavle, korekce, ani jednotlivé efekty Pioneeru neponechá chvíli v klidu, Ordemu zase nedělá problém mít všechny tři gramofony puštěné naráz a z jednotlivých beatů poskládat zajímavé puzzle, kdy jen tu a tam poupraví rychlost ujíždějícího gramofonu. Dešifrovat jsme mohli například track D-Clash od Bryana Zentze ve vlastním remixu Slam, který jim vydal loni Carl Cox. Jindy si při samplu "That´s The Way I Like It" sedící Orde tuhle vokálovou složku nadšeně pobrukoval a oba si občas nahlíželi pod ruce, aby zjistili, jaký že nový klenot to ten druhý hraje. Stuart i Orde působili přitom hodně unaveným, možná dokonce vyčerpaným dojmem, podle zpráv pořadatelů bojovali (jako ostatně celá naše republika) s chřipkou a málem prý nedorazili. A chřipka měla zřejmě vliv i na jejich uši. Hlavně Stuart měl svá ušiska pořádně zalehlá. Neustále přepaloval zvuk, že se v určitých chvílích v sálu opravdu nedalo vydržet a membrány reproduktorů drnčely neplánovaně jako o závod. Při opětovných prosbách o ztišení se pak ještě mistr cítil dotčen. Chlapci nakonec dostáli závazkům, slíben byl tříhodinový set a tak ho vinou zpoždění natáhli do půl čtvrté. alfons

Nastupující duo Funk Punx, které přebíralo další štafetový kolík, to však lehké vůbec nemělo. Stuart byl k neodtržení a z jedné nastavené desky se vyklubaly nakonec asi čtyři. Pak už věčně vysmátý Alfonso a jeden z našich největších vrtichvostů za gramofony Texx převzali žezlo a hrálo se poměrně pumpin´, groovy a funky s pořádně šlapavými spodky a povídací basou. Zazněly také skladby z CD Éčko, které ti dva umíchali pro svůj domovský XMAG, zavzpomínalo se na EP 2 Fuct 2 Funk Chrise Sadlera, které před časem vyšlo u značky Beeswax a na publiku bylo vidět, že jim tohle navázání poměrně vyhovuje, na únavu přitom nedbaje. Tou dobou už jsem však vyrážel k domovu a hlavou se mi opět honilo spousta myšlenek z jednoho pátečního večera. Ty hlavní dvě byly o tom, že na živá vystoupení elektronických projektů asi už opravdu můžeme zapomenout a že sponzoři, bez kterých to dneska na taneční scéně zřejmě nejde, si v rámci zaujmutí svých potencionálních zákazníků, na nás bohužel vymýšlejí další a další pasti. Jen doufám proboha, že nebude ještě hůř. :)

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016